Archiv pro rubriku: Reportáže

Postřehy z Kurdistánu, díl 1. (Markéta Všelichová)


1
Kdyby třeba jako ještě někdo nechápal, proč u nás křesťané z Erbilu nemohli být spokojeni (a byla kravina lidi odtud k nám tahat), tak toto je takové běžné Kurdistánsko – irácké sídliště. Nenechte se zmást, že občas tam parkuje i jiné auto, než SUV. Ti lidé mají taky děti a manželky, ta obyčejnější auta jsou obvykle druhá a třetí v rodině. Nedám přece ženě nebo děckám Hiluxe, stejně to zničí, Honda Civic jim stačí. :D Paneláky jsou v podstatě pro chudý, vyšší vrstva má vzadu ty domky. No asi bych na naše králíkárny taky koukala trochu s otevřenou hubou, přijít odsud s vidinou bohaté Evropy.

13887058_1748146225455508_2708863854596562816_n

Co mi přišlo úplně nejúžasnější – ta běžecká dráha. Pecka, má snad kilák, krásně měkoučký povrch. Ráno mezi šestou a sedmou, kdy ještě nepáli sluníčko, je na tom vcelku rušno. Pominu teda, že většina lidí se po tom prochází, což je tady pro mnohé vrcholem sportu. Někteří u toho ještě žmoulají v ruce korálky a modlí se. A dobře, občas vždycky popoběhnou, obvzláště pánové, když už je asi potřetí obíhá ženská, ještě ze západu, si to za rámeček nedají a aspoň na jedno kolečko se do toho opřou. Jo, včera se u pana docenta Konvičky řešilo, co si to jako ty muslimské sportovkyně dovolují, jezdit na hry u nemuslimů v šátcích. Asi takhle, dokud si u muslimů můžu běhat v tom stejném, v čem běhám v Česku, tak je mi to naprosto jedno. A taky by mohli říkat, hm, ať si v Evropě běhají třeba nazí, ale tady by se taky mohla do něčeho zabalit. Neříkají, pač jsou normální a nikdo se tady do nikoho nenaváží. Zajímavý je názor pánů na sportování žen – když jsme tam pak kecali na těch lavičkách, koukali na mě někteří téměř zamilovaně (nehledat v tom nic sexuálního, nejsme v Česku ). Povídali něco ve smyslu, že jsem hustá a že kdyby si dámy odložily nějakou z těch košil, co mají na sobě, třeba by toho také více uběhly. :D

Co je taky dobrý – prostě, tady se nekrade. Lidi co tady obcházejí, nebo obíhají, si v klidu položí peněženku, tašku, klíče, cokoliv, někam na lavičku. Kde co necháte, tam to za hodinu, nebo až skončíte, najdete. Avro city, jak se „sídliště“ jmenuje bylo super. Strávila jsem tady pár dní, když jsem čekala v Dahuku na cestu na Rojavu. Klasika. Potkala jsem člověka, co má normálně dům s rodinou, ale pro takové ty situace, kdy mu žena leze na nervy, nebo chce s kamarady vypít pár piv (což je tady vrcholem alkoholismu :D ), si koupil apartmán tady. No, dostala jsem od toho klíč, že přece nebudu spát někde v hotelu či kde. :D A opravdu pěkný byteček.

13912335_1748146318788832_5702765583584792403_nJeště tak přemýšlím. Často se vytýká uprchlíkům a přistěhovalcům, že když se jim teda v Evropě líbí víc než u nich, tak ať prostě opustí svoje zvyky a žijí stejně jak my. Jenže to je blbost a v podstatě to ani nejde. Každý člověk nějak někde vyrostl a je zvyklý nějak fungovat. Hele, mě se tady líbí mnohem víc než v Evropě a dovedu si představit tady žít. No, a stejně si nikdy nebudu dávat do čaje lžíci cukru, nebudu jíst chleba i k chlebu (obvzlášť ne v deset v noci). Oni ani často nepoužívají příbor, všechno jedí tím chlebem. No, ne. Prostě si poprosím o příbor, když poprosíte kurdsky nebo arabsky, ještě jim uděláte radost. Někdy, když vidí Evropana, už automaticky běží pro lžičku. :D No a co, že jsem tady jediný exot, co žere jogurt lžičkou, nebudu prostě takovou skvělou „fitness potravinu“ kazit tím, že v tom vymáchám chleba. Nikdy bych si nezvykla na jejich styl života: „jsme akční do noci a spíme do jedenácti.“ Jsem zvyklá brzo spát a brzo vstávat, už na stará kolena s tím asi nic neudělám. Když jim teda chci udělat radost, že s nimi budu do jedné do rána venku, stejně tam usínám. Chodím si běhat i po městě (takovéhle areály všude nejsou ) a nedovedla bych se toho nikdy vzdát, i když tady nikdo skoro po ulicích neběhá.

Co jde dojít pěšky, dojdu pěšky, i ve vedru, chodím ráda, a co jako, že pro místní je více jak 500 metrů „strašně daleko“ a musí se to jet autem. Potřebuju si hodně často zalézt, jít se projít sama, i když místní, pokud nemají kolem sebe aspoň pět příbuzných, tak se cítí osamoceně. Prostě v některých věcech se nepředělám, přesto tady můžu spokojeně fungovat a může se mi tady líbit. S přistěhovalci v Evropě to bude podobně. A zase. Tady mě všichni s mými zvyky respektují, nevím proč bych měla mít problém něčí odlišné zvyky respektovat v Evropě. Zvlášť takové, co se mě naprosto nijak neodotýkají, jako v čem kdo chodí oblečen, nebo v čem leze do vody.

Samozřejmě spoustu věcí jsem přejala, hrozně se mi líbí jejich oblečení, skoro všechno mám už od nich. Beru do auta lidi co potřebují svézt, v horách v Rawandu jsem třeba svezla jednu rodinu, co se jí rozbilo auto. Říkali, že od Evropana by to nečekali. :D Tady je to normální, ale zas do těch hor skoro nikdo nejezdí. V Silemani jsem potkala jakési zabloudilé Japonce, či co to bylo. Volám domů, jestli by k nám mohli jít spát. Kurdi se smějí, že budu za chvíli horší jak oni, ale jasně že, nine musqila. Z Japonců jsou v domě nadšení, nakrmí to, dají tomu matraci, klasika. Už se těším, až budu mít vlastní dům a budu zmatené turisty krmit u sebe. :D Vzpomněla jsem si v té souvislosti na to, když byli v Praze Kurdi, a hrozně se na hlaváku divili, co to jako je ti bezdomovci, proč si je nevezme někdo domů. (Nejlépe samozřejmě příbuzný).

13872985_1748146205455510_7846827352446430807_n

Moc se mi líbí jejich výchova dětí. Na pohodu, bez nervů, řevu, bez zbytečné buzerace. Byli jsme třeba třeba v jednom obchoďáku. Jdeme vyzvednout tříletého, co si hraje v koutku pro děti. Taťka na něj zkouší volat, ať jde, neúspěšně. Po chvíli mi s úsměvem hlásí, že nojo, dítě když se zapálí do hry, tak se nedá zastavit. Ale dá, Čech by tam naběhl, zařval, možná přidal pár pohlavku. No, my jdeme, Seroka vyzvedne před zavíračkou nějaký strýc, co tady poblíž pracuje. Pohled Evropana může být, že ty děcka lítají jak splašení a všechno ničí. Hm, oni to neřeší, tak jsou to děcka, usmívají se. Pokud si děti nepočínají extrémně sebenebezpečně nebo destrukrivně, tak je nechají. Zastávají metodu přirozených následků. Tak si dítě rozbije hubu, no a, na to neumře, a aspoň si bude pamatovat, že tohle nemá dělat. Rodiče si od nich nechají hrozně líbit. Někdo si může myslet, že když jsou ty děti takhle na volno, musejí být hrozně nevychované a rozmazlené, ale nejsou. Určité zásady jim vštěpují. Jsou zvyklí se dělit, holčička může za vlasy tahat maminku a tatínka, ale když to zkusila na mě, už ji okřikli. Bráchové se mezi sebou můžou porvat, že třísky lítají, ale běda kdyby praštili sestřičku, to jim dá táta takovou, že vezmou druhou o zeď. Vůbec, navzdory proklamovanému útisku žen mi přijde, že holčičkám odmala projde skoro všechno, některé vcelku i mistrně využívají, ze se na ně nesmí křivě podívat.

Celkově, výsledek není vůbec, že by ty děti byly rozmazlené, jsou hrozně fajn, od určitého věku tak nějak sami začnou doma pomáhat. Nebo často pomáhají rodičům, co mají nějaké obchůdky. Často vám věci dává do tašky malý klučina, případně vám zkušeně vrací peníze. Hlavně ať z toho někdo chytrý nevyvodi, že zlí muslimové nutí pracovat děti. To vůbec, ty děcka to mají jak zábavu, jsou v obchudku s příbuznými a cítí se důležitě. Ač dost divoké, tak jsou ty děti ale přátelské. Seděli jsme kdysi s kamarádkou v parku, přiběhla tlupa dětí, strašně ječeli, hrozná sláva, přijeli Češi, nebo co to je. Hned svolali i zbytek místní kindegarten, ať se jde taky podívat. No my sice chtěli klid, nicméně co, děcka provedla to, že nám začala překotně nosit jídlo, pití, strašně u toho halekaly, my tam zasypané sušenkama, chipsama, colama, a děcka se rvala o to, ke komu půjdeme spát. :D V uprchlických táborech na vás pak tohle naběhne, začne pusinkovat, objimat a dělit vám sušenky co dostalo od UNHCR. Také zkusím vychovat takové. :D

Taková poslední věc co mě napadá napsat. Potkala jsem samozřejmě i pár lidí, co jsou takoví hodně free, občas jezdí do Států, nebo i do Evropy, hrozně se jim tam líbí, pač je to tam uvolněné, ne jako tady. Všichni tyhle lidi se od zbytku místních odlišují jen tím, že dost chlastaji (to se jim líbí na západě nejvíc, diskotéky a párty). Pak taky tím, že dost střídají přítelkyně, i když mají ženu a děti, tak se chlubí tím, že taky mají několik girlfriend. A stěžují si, že tady je to hrozný, jak všichni strašně přísně drží ten islám, tak je to problém. To ve státech pohoda, obden párty a můžete si jebat jak chcete. To potěší no, kterými západními hodnotami můžeme jiné kultury obohatit. :D

13938439_1748146115455519_7608433476766054085_n

Tak a nakonec, protože by zase určitě nějaký pitomec napsal komentář, „tak ať tam zůstanou, když je to tak super. “ Co píšu se týká Kurdistánu. Kurdistán sice zatím nemá samostatnost na zbytku Iráku, ale funguje v podstatě nezávisle. Na rozdíl od Iráku tady neřádí IS a Shia milice. Iráčanům se, že utíkají, divit opravdu nelze. Jo, a jako první utíkají samozřejmě sem. V Kurdistánu se starají o dva miliony uprchlíků, navzdory historickým křivdám víceméně bez keců. Nejsou z uprchlíků nadšení, to vůbec. Říkají ale, že co mají dělat, když těm lidem nepomůžou, budou prý stejní jako DAESH. Říkají, že lidskost je to, co je odlišuje od islámských extremistů. Slušným Čechům bych doporučila, aby se dojeli podívat, jak se slušní lidé chovají k lidem v nouzi.

13939467_1748146242122173_1520961975592335703_n 13932957_1748146145455516_557143036277408772_n 13901569_1748146445455486_627435960318461813_n 13892364_1748146265455504_8015467045786309559_n 13891916_1748146182122179_4662431913004234588_n

 

* 7. 4. 1992. Studuje technickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze, obor silniční městská automobilová doprava.

 

 

 

 

 

 

Špicberky – nezapomenutelné arktické dobrodružství (Proky a Tomáš)

Na letišti v Longyearbyenu
Na letišti v Longyearbyenu

Je říjen 2013 a s kamarádem Tomášem se kterým jsme se snad od studií na gymnáziu neviděli, si na Facebooku povídáme o cestování. Oba jsme v poslední době něco procestovali a už máme v plánu další výlety. Tom mě láká k únorové cestě na Havaj, ale já nakonec dávám přednost karibskému Roatánu s přítelkyní Verčou. Přesto se domlouváme, že pokud se nějaké prima letenky objeví, tak spolu něco podnikneme.
Pokračování textu Špicberky – nezapomenutelné arktické dobrodružství (Proky a Tomáš)