Archiv pro rubriku: Reportáže

ISTANBUL trip – březen 2014 (M & G)

Odpoledne nasedáme do vlaku z Hradce Králové, přes ošklivé Pardubice směr Bratislava, (zpáteční otevřená jízdenka stojí nekřesťanských 1800 pro dva), do čtyř hodin už stepujeme na nádraží v Blavě, kde na nás čeká kamarád, u kterého sdílneme gauč. Druhý den brzo ráno nasedáme na autobus Slovak Lines do Vídně. Cesta na letiště trvá asi hodinu, stojí 8e a zastavuje hned před terminálem letiště.

 

Letiště Vídeň
Letiště Vídeň

Na letišti máme plusmínus tři hodiny času, otevřeme pivo a sofistikovaně čekáme na let. Procházíme pasovou kontrolou a poté běžnou bezpečnostní. Zatímco já jsem prošla v pohodě, přítel začal jako vždy pípat. Tentokrát za to mohl jeho kapesní nůž, ten byl přeměřen speciální šablonou na bodné zbraně, o celé dva milimetry neprošel normou. Takže pápá drahý Victorynoxi, své služby si plnil statečně, prošel jsi mnoha letištními kontrolami, abys byl potupně pokořen ve Schwechatu na letišti. Ano, byla sice možnost si ho za 20 euro nechat odbavit do podpalubí, ale to nám vůči noži přišlo poněkud nedůstojné a usoudili jsme, že jim ho tam tedy necháme.

Peagasus airlines působí sympaticky, s GPS monitory nad sedačkami, takže přesně víte, kde a proč se zrovna nacházíte, kdy přistanete, jaký fouká přední i zadní vítr a kolik stupňů celsia je právě vně letadla. Což není zrovna klíčová informace, ale aspoň se člověk nenudí a nechytá chmury nad pekelně drahým cateringem na palubě.

Za poctivé dvě hodiny letadlo dosedá na turecké letiště Sabiha Gökçen v Asii kdesi v polích daleko za Istanbulem. Vyžíráme bankomat a hledaáme spoj na Taksim, který jezdí každou půl hodinu. Vyhrávají busy Havatas, lístek pro jednu osobu dělá 12TL, parkují hned před terminálem. Cesta na Taksim je dlouhá, všude samé zácpy. Člověk se může ukousat nudou, do té doby, než dovalí do Istanbulu, tam s otevřenými ústy a čely nalepenými na skle přejíždíme přes megamost Faith Köprüsü noční Bospor. Úchvatná podívaná.

Celkem po dvou hodinách jízdy stavíme na náměstí Taksim, v centru moderního Istanbulu. V naší vytisknuté mapě se sice zorientujeme, ale je to složitější, než jsme si mysleli, pár lidí se nám snaží vysvětlit cestu, ale bohužel neumí anglicky. Turecké značení je pouze pro otrlé, chaos nad chaos – oblíbený motiv turistických triček „Istanbul – you call it chaos, we call it home“ dostává jasnější kontury. Když to po půlhodině vzdáváme, vydáváme se k taxíkům, kterých je všude mraky. Po dotazu na místo určení, kulíme oči. Taxikář se na nás podívá a vysvětluje, že to máme jednodušší, když půjdeme pěšky, protože by to musel zdlouhavě objíždět a bylo by to pro nás zbytěčně drahé. Prostě, vezměte to přes náměstí a pak pěší zónou, a jste tam. Úplně vidím českého taxíkáře, jak nás naloží a šestkrát schválně objede město, než začne kasírovat. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Nicméně jeho navigace byla funkční. Tou nejrušnější ulicí, která v Istanbulu vůbec existuje, bylo to něco jako obrovské nákupní centrum složené z miliardy malých posch obchodů na stranách. Lidi na ulici pravidelně rozhrnuje přeplněná retro tramvaj, všude prodávají teplé sezamové pečivo, pečené kaštany a vařenou kukuřici. Později se dozvídáme, že se jedná o proslulou Třídu nezávislosti (Istiklal Caddesi) – kterou v žádném případě neopomeňte navštívit. Je nekonečná, hotel stále v nedohlednu, přítel již začíná propadat trudnomyslnosti a jme se píti v trafice zakoupivší Rakie. V tu chvíli volá majitel hotelu, kdeže jako teda jsme a že nás teda jako vyzvedne. Super servis, za pět minut je u nás – sympatický týpek v našem věku, s perfektní angličtinou. Dovede nás do nedaleké hipsterské ulice, samá streetart galerie a vůbec všechny ty věci ducha šlechtící. Ruch velkoměsta tu tam.

Schody neznámo kam
Schody neznámo kam

Hotel splňuje veškeré podmínky pro nenáročného turistu našeho střihu. Má vše, co je potřeba, wifi, plazmu, ledničku, vařič, na zdi podepsanou šermířskou výzbroj a pod ní kord, respektive fleret. Z okna výhled přímo na osvětlenou Galeta tower, symbol středověkého Istanbulu. Prostě za ty prachy (120e za 5 nocí pro oba) absolutní paráda. Přímo v centru.

 

Skromné apartmá s různými vychytávkami
Skromné apartmá s různými vychytávkami

 

Ráno vzbuzeni příjemnou reprodukovanou motlitbou a tradá na turistiku. Dolů k zátoce Zlatý roh přes most Galata Köprüsü, do historického centra. V dolní části mostu jsou udělané restaurace, naháněči nesmí chybět a snaží se nás nalákat na jejich nejlepší pokrmy. Bohužel žádní nepochopili, že z turečtiny státnice zrovna nemáme, takže jejich snaha se míjí účinkem. Druhé patro mostu je poseto rybáři, neúnavně zásobující nedaleké trhy. Oblíbená zábava mistrů naháněčů pod nimi je tahat za vlasce a strašně se řehtat urychlenému navíjení natěšeného rybáře, že mu konečně zabralo.

Most Galata
Most Galata

 

Stoupáme dál kolem parlamentu k paláci Topkapi, kde dříve vládli osmanští sultáni. Bohužel vstupné na nás bylo moc drahé (20TL), takže procházíme jen park před palácem. Oba musíme uznat, že turci mají vytříbený smysl pro květiny, barvičky a kýč vůbec. Zatímco já zjišťuji, že modré vlasy pro turky není zrovna standard, ti si můžou hlavy ukroutit, dokonce i pár foťáků na mne blejsklo, přítel brblá, že 50 kč za pivo není žádný hit. Pro milovníky moku chmeleného je to tu fakt provar. Alkohol se prodává jen ve specializovaných shopech, těch je tu sice všude dost, ale ceny závratné. Ale pít se to prý docela dá.

Pokračujeme k mešitě Hagia Sofia, kde o turisty opravdu není nouze. Je to největší mešita v Istanbulu, byla přestavěna na muzeum, ale platí se horentní vstupné, takže jsme dovnitř nezavítali.. Naproti této je hned mešita druhá, a to Modrá mešita, která je zase tou nejkrásnější. Vnitřek je opravdu monumentální, vstup je grátis, platí se pouze přísným dresscodem v podobě sundaných bot a zahalení žen. Modrá má 6 minaretů, což byl onehdá dost extravagantní architektonický počin, ba až rouhání. U mešit platí pravidlo: běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít frajersky dva, ale šest minaretů není jen tak, to smí mít pouze mešita v Mekce. Což logicky znamenalo, že u mešity v Mekce museli dostavět další tři minarety – a za tuto drzost svět odměnili budoucím embargem na počet minaretů.

 

Modrá mešita
Modrá mešita
Haghia Sofia
Haghia Sofia

 

Večer kupujeme Istanbulkart na MHD (pořídíte ji v budkách na zastávkách, nejnižší kredit můžete zvolit 10TL, karta je jinak zadarmo a můžete si ji po vyježdění kreditu nechat, i pro více osob stačí jen jedna), která platí i na historickou tramvaj, co jezdí po oné ulici Istikal. Cestou zpět, zkoušíme metro, kterým je Taxim několikapatrově podvrtán. Je kupodivu krásně přehledné, všude ukazatele, které dokonce dávají smysl, takže žádný strach. V uličce před naším hotelem se necháváme obsloužit u malého kebab stánku. Marně jsme se doptávali na námi milovaný falafel, načež se nám turek vysmál, že vůbec neví, co to je, ale že to zní hrozně vtipně. S falafelem jsme neuspěli, takže jsme se jali okusit vegetariánskou tortillu. Zde se sluší vypíchnout, vege hipíci jako my, to tady nemají úplně jednoduché, moc se nedočtete, co jídlo vlastně obsahuje. Vůbec, co se týče cen jídla, je zde na naše poměry dost levno. Vše vynikající, římský kmín a koriandr vládne, všude neskutečně čerstvé zeleniny, takže pokud máte možnost vařit, problem solved.

 

Trajekt
Trajekt

 

Plavba trajektem
Plavba trajektem

 

Další den prubneme vyhlídkový trajekt ze zálivu Zlatý roh, dvouhodinová plavba stojí kolem 12TL pro jednu osobu a bohatě to stačí. Jezdí kyvadlově, takže je možné kdekoliv nastoupit, nemá cenu pídit se po levnějších trajektech. Projíždí Bosporem, pod oběma mosty, průlivem mezi Černým a Murmanským mořem tam a zpět, vlevo Evropa, vpravo Asie, občas tu jsou prý k vidění delfíni, my viděli leda obrovské tankery a malé trajekty. Ty jezdí v neuvěřitelných frekvencích a slouží jako nejrychlejší doprava mezi Evropou a Asií.

 

Plavba trajektem
Plavba trajektem

 

Po západu slunce se vydáváme na průzkum do spíše neturistických oblastí Istanbulu, na pár ulicích jsou nechutní pasáci a levné děvy, na které v centru samozřejmě jen tak nenarazíte. Bloudíme asi dvě hodiny městem, přecházíme mosty, přes které se asi běžně nechodí a neplánovaně potkáváme akvadukt Valens, který je spíše nudný.

 

Zákaz focení
Zákaz focení

Vstávačka byla po túře z předchozího dne opravdu těžká. Naplánovaný den jest takto: Basilica Cistern, Grand bazar a Spice bazar. Basilica Cistern se nachází nedaleko od Haghia Sofia a opravdu doporučuji tam zajít. Vstup je 10TL a nenechte se odradit tou velikou frontou před vstupem, rychle to postupuje vpřed. Když vstupujeme po schodech dolů do Cisterny, naskytne se nám pohled, jaký jsme určitě nečekali. Více vám určitě prozrazovat nebudu, protože zcela jistě stojí za vlastnooční zážitek. Dále na Velký bazar, bez GPSky nenaleznutelný, chaotický a veskrze protivný. Zkoušíme proslavené smlouvání prodejců, jsou to opravdu zkušené hérečky. Za takový kvalitní materiál chcete dát deset? Mám ženu a děti, mají hlad, dejte čtyřicet. Jeho Iphone situaci dosvědčuje. Jiná liga je Spice bazar, trh s kořením, prostor o velikosti minimálně dvou hřišť Fenerbahce. Srdce gurmeta se tetelí blahem. Tady je orient, nakoupíte tuny sypkého zlata, za pakatel. A ta vůně se zařízne do duše, tohle je Istanbul. Večer popít pár pivek pod Galatou mezi hipstery a punkery, poslat čumkarty babičkám a do hajan.

 

Věž Galata
Věž Galata
Basilica Cistern
Basilica Cistern
Spice Bazar
Spice Bazar

 

Ráno zuby, oči a tak, rozcvička a juchů na Taksim, cestou na letiště zmatený byznysman, který si spletl letiště a jede blbě, pípání u odbavovačky (tentokrát za to může moje suvenýrní patrona, která zela v peněžence dobrých pět let a pár check-inů nepozorovaně absolvovala), přesun do Blavy a vlak do stále ošklivých Pardubic a krásný a všemi milovaný Hradec Králové. Cestou jen srovnat dojmy, Istanbul je neuvěřitelně krásné multikulti místo, islám je inspirativní, nikoliv hrůzostrašný, falafel sice absentuje, a chaos lze přežít.

 

Kočka
Kočka


Poměr cena kvalita – doporučujeme!

(M & G)

(M & G)