Report: Expedice Moll od Dočkina

Expedice Moll



Historie naší belgický expedice se začala psát už někdy před třema rokama, kdy se kámoška Andy zase jednou rozhodla odstěhovat z otčiny někam jinam, přičemž po Řecku a dalších zemích padla tentokrát volba na Belgii.

„Hej, musíte za mnou přijet, to bude bezva“, lákala nás pak nejednou. Dlouho nám to nevycházelo časově, ale měsíc se s měsícem sešel a v našich myslích uzrálo rozhodnutí výpravu konečně uskutečnit. Volba padla na konec října, kdy dlouhodobá předpověď ještě slibovala jakž takž počasí.

Letenky jsme řešili až asi měsíc a půl před odletem, kdy konečně bylo jasný, že v daným termínu budou mít všichni volno. Určitě šlo letět za podstatně nižší peníze, ale jebal to pes, ani 1 500 Kč za zpáteční letenku nepovažuju za kdovíjakou drahotu. Co bych zpětně vzato určitě udělal jinak je rezervace letenek přes jistou stránku, kde nebylo až do zaplacení zřejmý, s jakou společností že poletíme.

Když na mne totiž po použití naducaný platební karty vyskočilo, že tou naší společností bude Ryan Air, nezbylo než pokývat hlavou a jednak doufat, že nakonec snad nebude tak zle, jak cesty s touto firmou líčily pověsti zkušenějších kolegů a přátel, jednak se smířit s tím, že naducanost platební karty se poněkud zmenší. Anžto pokud jste ještě neměli tu čest s Ryanem, tak vezte, že u týhle firmy platíte za všechno, málem i za vlastní uprdnutí.

Protože jsem s sebou vezl kontraband ve formě tvrdýho alkoholu a několika lahviček mojí chilli omáčky Agent Orange, nechtěl jsem riskovat kufr na palubě, potažmo vyřazení zboží během bezpečnostní prohlídky. Inu, za kufr se u Ryanu co? Jasně, už se učíte, za kufr se taky cáluje. Konkrétně za zavazadlo do 15 kil to u Ryanu dělá lidových dvanáct stováků za zpáteční cestu. „Supiš“, že?

Navzdory nejčernějším představám cesta do Belgie proběhla docela v pohodě. Když pominu nechutně dlouhý čekání v Praze na check-in a asi 45minutový zpoždění letu, což se ale, jak nám vysvětlila dobře udržovaná matrona, u letů tamtím směrem stává zcela pravidelně bez ohledu na přepravní společnost, nic zvláštního se neodehrálo. Jasně, nedostanete najíst ani napít, ale protože se letadlům od Ryanu přezdívá „hladolety“, tak vás to jednak nerozhodí, jednak pokud máte jako já záviděníhodnou schopnost v letadle hned po startu usnout, tak vám absence otravování letuškou spíš vyhovuje.

Po hodince a něco jsme přistáli na letišti Brusel Charleroi. Jde o mrňavý letiště stavěný primárně pro nízkonákladový lety, takže na jednu stranu nečekejte zázraky, na stranu druhou je fajn, že se odtamtud dokážete rychle vymotat a čau.

Hned u prvního stánku s hranolkama na nás čekali naši hostitelé Andy a Roman. Po bouřlivým přivítání a první ochutnávce jednoho (a jak se ukázalo i posledního, nejak jsme na ně v průběhu pobytu neměli chuť) hranolku sedáme do auta a valíme na dvouhodinovou cestu do 15tisícovýho městečka Moll, nacházejícího se na východě země. Vřelej dík za vyzvednutí, takhle večer už bych se nechtěl trmácet vlakem ani busem.

Po příjezdu a večeři vyrážíme na obhlídku. Co do populace je město spíš menší, třeba něco jako naše Rokycany, ale v důsledku velkýho množství parků a rodinných baráků hodně roztahaný, takže se jeví jako o dost větší. Jako správnej gastroturista si ukládám do paměti jednotlivý důležitý body, který hodlám další dny navštívit. Protože málo platný, kvůli památkám fakt do ciziny nejezdím. Jasně, když už kolem nečeho půjdu, tak se zájmem obhlídnu, ale víc mne zajímaj tamní lidi a jejich zvyklosti. Nu a ruku na srdce, co je lepším klíčem k pochopení domorodce než jeho pokrmy, případně to, čím se dotyčný intoxikuje?

S obojím jsme se v následujících dnech seznámili v míře dostatečný. Belgie je nejenom země hranolků, ale především piva, takže jsme se s tím moc nemazali a provedli raid na nejbližší Carrefour. Po bleskový rekognoskaci terénu bylo jasný, že pít se budou kromě vína jenom pivní speciály, anžto rezatou vodu plzeňskýho typu si můžem dát doma. A jak řekli, tak udělali. Hoegaarden a další pivka byla za dost legrační peníze, takže nebylo co řešit. Maximálně mi vyhovovaly flaštičky o objemu 0,25 l, člověk měl pitivo furt pěkně čerstvý.

Co se žrádla týče, Belgie nabízí široký výběr sýrů rovněž za ceny nepřipomínající drahotu, takže jsme se cpali kouskama, za který by člověk v ČR ve speciálních prodejnách vypláznul majlant. Tady dal ojro a půl až dvě a čau. Základní pravidlo pro nákup sýru – čím hnusnějš zboží vypadá, tím bude nejspíš lepší.

Taky bylo fajn, že v důsledku sankcí vůči Rusku byly v danou dobu v Belgii přebytky tuzemskýho ovoce a zeleniny, takže např. hrušky stály snad polovičku co tady.

Památky se mi popisovat nechce. Pokud vás zajímá ausgerechnet Moll, tak vězte, že tam maj kostel, náměstíčko a starý město, nádraží a několik indických večerek. To je spolu s modloslužebnou jedný světoznámý sekty asi tak všechno.

Zpátky do ČR to šlo jako po drátkách. Z Mollu jsme valili do Charleroi přes Antverpy vlakem, cena na osobu asi dvacet ojro i s shuttlem na letiště, to mi přišlo docela v pohodě. Na letišti komplikace veškerý žádný, dokonce jsme odletěli na čas. V letadle zas chvilka na spánek, co víc si přát.

A doma? Doma už to známe…

(Martin Dočkal)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>